Krása bolí

         Těsně po revoluci jsem pracovala v jedné pizzerii jako servírka v Německu. Samozřejmě první výplaty jsem nemohla ani utratit, protože jsem nevěděla co si koupit dřív, jak jsem němě civěla do výloh, tolik zboží jsem v životě neviděla. Hlavně obchody s oblečením, stála jsem u výloh celé hodiny, než jsem se odhodlala jít dovnitř.
        Zato později jsem se s nakupováním nijak nerozpakovala. To už jsem nevěděla coby, tak jsem se vydala do drogerie, a koupila si nalepovací nehty.
Po pracné aplikaci jsem se zděsila : " Ježíšmarjá, jak budu obsluhovat s takovýma drápama ? "
No nic, je čas jít do práce, nějak to přežiju. Samozřejmě první kámen úrazu na sebe nenechal dlouho čekat. Roztrhla jsem troje silonky při oblíkání, a to že jsem po vykonání potřeby dotrhala několik metrů toaletního papíru je věc druhá.
" To se časem podá ", uklidňovala jsem se a vyrazila do lokálu.
        Při roznášení jídla jsem problémy neměla, u skleniček jsem měla pocit že je obejmu dvakrát, horší to bylo s balením příborů. Pokaždé když mi upadla vidlička nebo nůž na zem, uklidňovala jsem se pohledem na moje krásné dlouhé nehty.
        Obědy skončily, hurá na kafe, dám si cigárko, život je skvělej, jásala jsem v duchu. Vše bylo v pohodě, než jsem si zapálila cigaretu. Málem jsem si totiž vypíchla oko. Pomalu jsem umělé nehty proklínala. Hned večer je sundám a vyhodím, řekla jsem si.
        Při večeřích byla docela honička, ani jsem nezaregistrovala že mi jeden nehet upadl. Po práci jsem se doplazila na pokoj, a civěla na ruce bez jednoho nehtu, vypadalo to jako by mi chyběl celý prst. Po sprše je sundám, řekla jsem si ten den už podruhé. Místo sundavání nehtů jsem si raději přilepila chybějící, a příští den jsem si vzala lepidlo raději s sebou, abych byla pro další případ v pohotovosti. Lepidlo jsem uložila do šuplíku za barem.
        Večer byla zase plná hospoda, lítala jsem jako vítr, a nehet mi upadl tentokrát na palci pravé ruky. Za barem plno lidí, jak to sakra udělám, aby si nikdo nevšiml že si přilepuju nehet ? Nevadí, strčila jsem ruce do šuplíku a přilepovala jsem si nehet téměř poslepu. Ták, držet a počítat do dvaceti, přesně jak bylo napsáno v návodu. Když jsem vytáhla ruce ze šuplíku, zmrznul mi úsměv. S nehtem se mi přilepil i prst, s kterým jsem ho držela a nešel odlepit ! V tom na mě volali hosté, že chtějí platit, a já nebyla schopná jim vrátit drobné, s ukazováčkem přilepeném k palci na pravé ruce to totiž ani nejde. Navíc si hosté mysleli, že mám ruku snad postiženou, drobné nechtěli a s pohledem na mrzáka holku odešli. Kuchař se mi snažil prsty odtrhnout, já řvala bolestí, ale lepidlo bylo silnější. Až v místní nemocnici mi pomohli, máčeli mi ruku v nějakém roztoku, a asi po skoro půl hodině jsem měla prsty svobodné. Ovšem nehty drželi dál, lepidlo bylo fakt kvalitní ! Krása bolí, vyprovázeli mě sestřičky z nemocnice, a já jim dala za pravdu, při pohledu na nemocniční účet.